První sezóna s novou formulí byla trochu rozpačitá. Týmy nebyly připraveny na tak zásadní obrat v uvažování představitelů FIA. Možnost používat větší motory doháněly převrtáváním těch dosavadních, čímž ovšem nastaly problémy s jejich životností. Teoreticky nejlépe na tom měly být týmy Ferrari, Brabham-Repco a Cooper-Maserati, které jediné měly k dispozici skutečný třílitrový motor. Zpočátku to skutečně vypadalo na titul pro Ferrari, pak ale nastal v šampionátu obrat. Čtyřicetiletý veterán Jack Barbham se probudil k velkému sportovnímu výkonu. Na konci sezóny mohl oslavovat zisk třetího mistrovského titulu. Výsledek to byl překvapivý. Jeho motory Repco V8, postavené na bázi amerického Buicku, dávaly jen 285 k, kdežto dvanáctiválce Ferrari a Maserati 360 k. Tentokrát zvítězila spolehlivost nad výkonností. Situace s pohonnými jednotkami se opakovala i v první polovině roku 1967. Až do 4. června, kdy se na okruhu v Zandvoortu konala Velká cena Nizozemí. Do závodů vstoupila americká automobilka Ford s motorem V8 typu DFV v úpravě britské ladičské firmy Cosworth konstruktérské dvojice Mike Costin a Keith Duckworth z Northamptonu. Za zády ho měl ve voze Lotus Jim Clark. Na zvrácení vývoje sezóny a zabránění titulu pro Dennyho Hulmea z týmu Brabham-Repco bylo pozdě, ale rok následující už byl zcela ve znamení Fordu. A nejen rok 1968. Až do nástupu éry turba počátkem 80. let byl Ford-Cosworth V8 nejúspěšnější a nejpopulárnější pohonnou jednotkou ve formuli 1.